Načítání obsahu...

O Ski areálu Opálená

Ski areál Opálená se nachází na severovýchodním svahu Ondřejníku s nejvyšším vrcholem Skalka 964 m.n.m. Areál je umístěn v malebné krajině Beskyd, kde spolu sdílí hranice dvě podhorské obce Pstruží a Čeladná. Ski areál nabízí kromě zimního využití také letní aktivity. Připraveny pro Vás jsou koloběžky a terénní buginy. Jízda po čtyř kilometrové trase vedoucí příjemným lesním prostředím s jedinečnými výhledy na okolí je skutečným zážitkem pro celou rodinu. Půjčovna bugin je v okolí ojedinělá, zaručená a bezpečná zábava. Buginy jsou bezpečnější než čtyřkolky díky ochrannému rámu, tříbodovému pásu a přilbě. Po adrenalinovém sjezdu koloběžkou ze svahu, nebo pohodové jízdě lesní cestou se můžete najíst, napít a uvolnit ve stylové hospůdce. Hospůdka je umístěna uprostřed areálu, nabízí krásný výhled na okolí i na celý areál.

Příběh Portášovy rodiny

Příběh Portášovy rodiny
Dáváme do toho srdce
Užijte si klid od městského ruchu
Odpočiňte si v krásné přírodě

Portáši na Opálené

Příběhy portáše Jurajka

Podivuhodný příběh prvního portáše na Opálené

Náš příběh započal před více než dvěma sty lety. Nedaleko pramene potoka Stanovec, který teče ze svahu Ondřejníka a u Čeladné se vlévá do Frýdlantské Ondřejnice, si postavil chalupu Matěj Halata. Byl zaměstnán jako bača a představoval si, že se tímto poctivým řemeslem bude živit i jeho syn Jurajko. Jenže syn Matějův byl jakoby z jiného těsta. Les a louky, ano, to vše měl rád, ale už jako kluk si vyprosil, aby mohl chodit po revíru se strýcem Ondřejem, který byl hajným v biskupských lesích na Ondřejníku. A což teprve, když si mohl potěžkat strýcovu flintu. To byl kluk v sedmém nebi a ona touha s ním rostla. Ledva Jurajko dospěl, přivedl rodičům ukázat svoji budoucí nevěstu Barboru z nedalekých Kozlovic a zároveň jim oznámil, že se rozhodl vstoupit do služby mezi portáše. Ti měli zrovna jedno ze strážných míst v Čeladné. Starý Matěj Halata věděl dobře, že jeho synek má tvrdou hlavu. A tak moc neprotestoval a spíše konejšil ženu Jenoféfu, která si ze svého dětství pamatovala příběhy, v nichž byli na straně lupičů, ale i v řadách portášů, mrtví. Portáši byli jakýmisi četníky valašských hor a povolání to bylo opravdu nebezpečné. Ale v prvních letech si staří i mladá Jurajkova žena Barbora zvykli na to, že Jurajko slouží častokrát i celý týden. A když do častého ticha chalupy pod Ondřejníkem se náhle přihlásil o své dětský pláč Jurajky mladšího, nebylo šťastnější rodiny. Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Bača Matěj Halata jednoho dne ulehl s tím, že má divné bolesti v hlavě, a již nevstal. Do roka vyprovodili na čeladenský hřbitov i jeho věrnou družku Jenoféfu, která tuze tesknila po svém muži. Jurajko se snažil své služby pokud možno zkracovat, aby byl doma více, ale někdy to opravdu nešlo. Jednoho dne přišel s tím, že se v okolí Kunčic objevila jakási divná cháska pobertů, snad prý odněkud z Uher přišli. Mají všichni portáši nastoupit, i ti, kteří bývali doma jen v pohotovosti. Jurajko navrhoval ženě Barboře, že ji odvede k jejím rodičům, aby tam přečkala nejhorší. Ale Barboře se tuze nechtělo a Jurajka s těžkým srdcem nastoupil do služby. Když dva dny poté přiběhla nešťastná a plačící matka Barbora k fojtovi do Čeladné, nemohli z ní lidé dostat kloudného slova. Posléze pochopili. Chlapec si hrál před chalupou a ona sbírala klestí v lese. Viděla, jak přiběhli tři muži a Jurajku odnesli. Běžela za nimi, ale kdež. Jen jednoho z nich si bude pamatovat. Vysoký, černý, s očima lesklýma a s velkou jizvou na čele. Brzy se objevili i portáši. Okamžitě rozeslali posly k ostatním. Večer již měli zprávu, že oni lupiči z Uher se ukrývají u Mrtvé vody mezi Smrkem a Růžencem. Mezitím se v Čeladné sešlo přes padesát portášů. Věc se pochopitelně rozkřikla, únos dítěte vzbudil velkou pozornost, takové věci se běžně nestávaly. Alespoň nikdo něco podobného nepamatoval. Jenže když se na Smrk vydá přes padesát mladých chasníků, kteří jsou v lese jako doma, kteří ve tmě vidí jako ve dne a kteří jsou odhodláni napravit tu strašnou věc, která se stala jejich druhovi, neměli lapkové z Uher šance. Ještě týž den večer bylo všech pět loupežníků ve vězení na Hukvaldech a oba Jurajkové u své maminky a ženy. Později vzkázal vrchní z Hukvald, že ti „uherští“ nechtěli chlapci ublížit, jen s výkupným počítali. Podařilo se jim to již jednou, kdesi pod Vsetínem. To vše se odehrálo v červnu 1812. A v ty dny se opět rozběhli poslové na různé strany. Portáš Jurajko pozval své bratry ve zbrani, fojty, sousedy, hajné a všechny, kteří mu v té těžké době pomohli skutkem i dobrým slovem, k velkému ohni, který hodlal zapálit na společném děkovném setkání. Jurajko chtěl, aby světlo ohně bylo vidět široko daleko, na znamení pevného pouta portášského. A proto přicházeli ten červencový večer hosté k Jurajkově ohni a každý nesl s sebou otépku chrastí na onen oheň. Stráň pod Halatovic chalupou byla ozářena jako ve dne a mohutný podlouhlý hřeben Ondřejníku svítil jakoby rudě. Byla to velká a mohutná oslava. Když brzy ráno oheň uhasínal, seděli v kruhu kolem ještě nejvěrnější Jurajkovi druhové. Když slunce ozářilo plně celou stráň i les kolem, užasli všichni. Od velkého ohně opálila se na desítky metrů dokola tráva a žár zanechal i stopy na porostu okraje lesa. Od té doby se říká tomuto místu Opálená. Na paměť této události přicházeli každoročně vždy každým počátkem měsíce července portáši ze široka a daleka. Dlouho do noci vždy plál oheň a portáši si vyprávěli, co vše zažili ve službách právu a spravedlnosti. Bohužel, necelé čtvrt století poté byl moravský zemský sbor portášů rozpuštěn. Změnila se doba. Ta vyžadovala jiné formy, a tak byli portáši v roce 1830 nahrazeni centrálně řízeným četnictvem a finanční stráží. Na portáše se však nezapomnělo. Na Opálené se scházeli vždy v první červencovou sobotu ještě dlouhá léta po oné události. Jenže jak portáši odcházeli, postupně se neměl kdo scházet. Poté přišly revoluce, války a portáši přežívali spíše v legendách. Ještě když pohřbívali Jurajku Halatu z Opálené, připomněl pan farář, že šlo o prvního a také bohužel posledního portáše na Opálené.

O 200 let později

Jestliže jsme se rozhodli v roce 2012, přesně 200 let od prvního portášského ohně, onu tradici obnovit, není to náhoda. O portáších se mezi lidmi hodně ví a Jurajka Halata „první a poslední portáš na Opálené“ v krásné dřevěné podobě a v nadživotní velikosti bude bdít nad každým ohněm, který k jeho poctě zapálíme. A chcete-li uctít jeho památku, přineste s sebou otýpku klestí. Připomene nám statečnou portášovu ženu Barboru a jejího muže Jurajku. Prvního portáše na Opálené. © Petr Andrle, 2012Slavnostní odhalení sochy portášeOdhalení sochy portáše proběhlo 7.7.2012 na Opálené a fotky z akce si můžete prohlédnout ve fotogalerii.

Slovy autorky Jany Vytřasové

Autorkou naší portášské sochy je řezbářka Jana Vytřasová. Její cesta k řezbářství nebyla jednoduchá. Sama o tom píše:

Dřevo jsem prostě vždycky zbožňovala a stále jsem se zdokonalovala při jeho opracování: učila se sama všechny základy řezbařiny, protože v rodině, ani nikde v sousedství žádný řezbář nebyl, aby mi jakkoliv „řemeslo“ usnadnil. Navíc v totalitních dobách se šance -získat jakékoliv řezbářské vzdělání - rovnala nule. Takové školy prostě neexistovaly. Přes všechny životní zatáčky a objížďky jsem si nakonec svůj sen splnila a řezbářství mě už několik let profesionálně živí. Dnes už vyřežu cokoliv, ale hlavně se věnují figurální a portrétové řezbě. Vždycky mě zajímala lidská tvář, jak ji život tvaruje a píše do ní. Já se to všechno snažím zachytit. Snažím se jít cestou „od řemesla k umění“.